Čtení k ranní kávě

Všude dobře doma nejlíp

9. srpna 2010 v 19:03
Příběh severočeských žen, který mě zaujal
Všude dobře doma nejlépe asi na tom něco bude
Vyměnily Ústí a Děčín za řeckou ves. Život tam ale není rekreace

Rozhodly se vyměnit severočeské město za řeckou vesnici. Jejich život má do prázdninové romantiky daleko.
Letoviska Strymonského zálivu se mimo sezonu mění ve vesnice. Většina Češek, které tam žijí, přišla za láskou a ve věku, kdy se snadno podléhá okouzlení. Příběhy Ústečanky Hany Holé a Děčíňanky Marty Vastlové se od ostatních liší.
Zoufalé začátky
Marta Vastlová si před šesti lety odjela z Děčína odpočinout k moři. Tehdy padesátiletá vdova, matka tří dospělých dětí, se jen usmívala pozornostem čiperného místního důchodce Stratose. "Takový přestárlý plážový playboy," okomentovala ho tehdy Vastlová. Z krásné dovolené se ale vrátila do zlého snu. Přišla o práci v novinovém stánku a jakákoli snaha najít jiné zaměstnání byla marná. A "playboy" se hned na podzim objevil v Děčíně. "Říkal něco o společném životě, ale skoro jsem ho neznala a navíc jsme se bavili nějakou znakovou řečí," směje se Vastlová. Nakonec přijala pozvání na léto. V říjnu už se do Děčína vrátila jen pro své věci. Udělala krok, nad nímž i o polovinu mladší lidé dlouho váhají. "Začátky byly zoufalé. Jazyková bariéra, odlišná mentalita i názory," přiznává Vastlová, která žije pátým rokem v Asprovaltě, a do Děčína jezdí jednou za rok.
Z divadla do kuchyně
V rekordní době zvládla řeckou kuchyni tak, že ji obdivovaly i místní hospodyňky. Zvelebila dům. A začala se nudit. "Máma je energická ženská, co hodně mladá ovdověla a zvykla si na dřinu i samostatnost. Najednou měla jen hýčkat samolibého jižana," vzpomíná její dcera Lenka Koláčná.
Martu Vastlovou netrápilo jen "domácí vězení". Toužila si i přivydělat, aby nebyla závislá na penězích partnera. Stratos byl rozhodně proti. Líbilo se mu pohodlné "Marto, udělej, dones". A měl strach, že mu "jeho Češka" uteče. Nakonec pomohla intervence přátel a částečně i strašák řecké ekonomické krize. "Po prvních opatřeních vlády zatím Stratos přichází zhruba o tisíc euro ročně, uvidíme, co bude dál," říká Vastlová.
Nějaký čas Marta Vastlová uklízela v jednom hotýlku. Získala si důvěru majitelů natolik, že si dnes vydělává jako chůva jejich dětí. Zpět do Děčína se nechystá. "Ale lehké to tu není. Navíc se mi stýská po vnoučatech. A po divadle," připouští Vastlová, která byla dlouhá léta uvaděčkou v děčínském divadle.
Krajanky se nestýkají
Severočešek je na tak malém kousku cizí země překvapivě dost. Žijí pár set metrů od sebe, vědí o sobě, ale vídají se jen náhodou. "Z Ústí tu vím o Evě z Dolních Zálezel, která je tady vdaná, o Andree z Chlumce, která žije na Stavrosu. O Martě z Děčína. O holkách z Liberce. Ale každá jsme jiná a scházet se jen proto, že máme stejný mateřský jazyk, nemá smysl. Navíc máme všechny svých starostí dost," říká devětatřicetiletá Hana Holá z ústeckého Vaňova, nyní obyvatelka pobřežní obce Vrasna.
V zimě je práce problém
Původní kvalifikací umělecká sklářka Hana Holá přijela na pobřeží poprvé v roce 1998 a zdejší kraj ji okouzlil. Začala se učit řecky a našla si letní brigádu. Když přišla v Čechách o zaměstnání, zkusila to i v zimě.
Měla dost času i příležitostí zjistit, že řečtí šéfové jsou mnohem tvrdší než ti čeští. Přesto se tam před čtyřmi roky přesunula natrvalo. "Léto nebyl problém, dělala jsem průvodkyni Čechům. Větší potíž je uživit se tu přes zimu," vypráví Holá.
Dřina, ale víc svobody
Nějaký čas si vydělávala "nádeničinou". Kuchyně, sběr oliv. Pak přišla na první pohled skvělá nabídka ze vsi ve vnitrozemí Chalkidiki. Majitelka kavárničky chtěla zaměstnankyni, kamarádku, spolubydlící. "Začátek fantastický, ale brzké vystřízlivění. Dělala jsem dvacet hodin denně. Práce kolem kavárny od úklidu až po noční služby doplňovala péče o dům a o dcerku šéfové. A k tomu výčitky, že se pro větší tržby nenechávám od místních oplácávat," ušklíbne se Hana Holá.
Loni se vrátila na pobřeží, kde si pronajala byt v malém domku. Pracuje ve čtyřicet kilometrů vzdálené kavárně. "Hlavně, že je práce. Nepiju, tak nemám problém v noci dojet domů," říká Holá.
Jejim zdejším koníčkem je pomoc v péči o nedaleký zoopark. Z Ústí nad Labem jí chybí hlavně kultura. "Dokud zvládám, zůstanu. Život je tu daleko větší dřina než v Čechách, ale také mnohem víc svobody," dodává Holá.
moře

Chytrá matka

17. ledna 2010 v 11:48
Lest chytré matky
John pozval svoji matku na večeři. Během večeře si matka nemohla nevšimnout, že jeho spolubydlící Julie je velmi pěkná. Už dlouho měla podezření, že John má se svojí spolubydlící vztah, a teď byla ještě zvědavější. Při jídle proto sledovala jejich zda je mezi Johnem a jeho spolubydlící něco víc než jen pohledy. Jako by četl její myšlenky, John povídá: "Já vím, co si musíš myslet, ale mohu tě
ujistit, že Julie a já jsme skutečně jen spolubydlící!"
Asi o týden později přišla Julie za Johnem a povídá: "Od té doby, co tu byla tvoje matka na večeři, nemohu najít tu krásnou stříbrnou naběračku na omáčku. Myslíš, že ji mohla sebrat?"
John povídá: "Sice o tom pochybuji, ale pro jistotu ji napíšu." Sedl si a napsal: Milá mami, já netvrdím, že jsi z mého bytu sebrala naběračku na omáčku, ani netvrdím, že jsi ji nesebrala. Faktem však zůstává, že ode dne, kdy jsi tu byla na večeři, naběračka chybí. S láskou John.
O pár dní později dostal John od své matky dopis a v něm stálo: "Drahý synu, já netvrdím, že s Julií spíš, ani netvrdím, že s Julií nespíš. Faktem však zůstává, že kdyby spala ve své vlastní posteli, tak by v ní už dávno tu naběračku na omáčku našla. S láskou máma."

Vánoční příhody

25. prosince 2009 v 18:22 | Vaše Marcela
Veselá příhoda s kaprem
O Vánocích mamka skoro každý rok vypráví historku o mně a kaprovi. Když mi byly asi 4 roky, měli jsme kapra dost brzo, byl ve vaně skoro 4 dny, než ho tatínek zabil. No a já jsem byla už ve věku, kdy děti chtějí nějaké to domácí zvířátko a když tatínek donesl kapra a hodili ho do vany, myslela jsem si, že je to předčasný vánoční dárek a ježíšek mi už to zvířátko donesl dřív, aby s námi mohlo být u stromečku... Trávila jsem s ním prý skoro celé dny od rána do večera, chodila jsem za ním prostě pořád, maminka mě tam už ani moc nehlídala. No a teď trochu odbočím, abychom pochopili závěr: Moje teta měla doma pejska - takový ten pohovkový typ, který se skoro týdně koupe. Když jsem to u ní viděla, řekla jsem si, že by ta naše rybička měla být na Vánoce taky přece čisťoučká. Vzala jsem mýdlo a začala jsem toho kapra "mazat" mýdlem a povídala jsem mu věty typu: "Teď budeš krásně voňavý," a podobně. Vtom se přišla maminka podívat do koupelny, co to tam dělám, a začala se strašně smát. (Později vyprávěla, že nevěděla, jestli mi má vynadat, protože bylo den před Štědrým dnem, nebo se tomu smát. Nakonec zvolila druhou variantu.)
No, kapr byl samozřejmě kontaminovaný a nejspíš i omámený... Ten rok jsme už kapra nesehnali, večeřeli jsme jen filé
Vánoční podvod
Vánoce jsou za chvíli tady. Pohodové období plné překvapení, dárků, rozzářených dětských oček a hlavně pohody a překrásné atmosféry. Jak mi vždycky maminka vyprávěla - andílci pečou vánoční cukroví, stromečky už jsou připraveny ve vánočních vlacích, které je rozváží do všech domků a ježíšek pomalu ale jistě shromažďuje všechny dárečky pro hodné děti. Ovšem jedny Vánoce jsem se obávala, že na mě ježíšek i s dárečky zapomněl…

Štědrý den byl jako každý jiný. Od rána jsem obcházela kolem stromečku a číhala, jestli už u nás nebyl ježíšek předčasně a dárečky se třeba nezačaly objevovat. Ovšem kde nic, tu nic… Připravovali jsme kapra a bramborový salát, jednohubky i chlebíčky - zvyk držení půstu a následné zlaté prasátko se u nás příliš neuchytil. Štědrý den je přeci jen jednou v roce a je potřeba si jej náležitě užít s plnými bříšky. Den se pomalu chýlil ke konci, venku se začalo stmívat, a moje nervozita začala narůstat. Rodiče mou nervozitu vycítili a šibalsky po sobě pokukovali. Nevěnovala jsem tomu samozřejmě žádnou pozornost (na ježíška jsem stále věřila).

Večeři jsem do sebe doslova naházela, jen abych už mohla konečně okukovat stromeček, kde ježíšek už určitě nějaké dárky nachystal. Ovšem žádný zvoneček jsem ještě neslyšela. Jednu věc, kterou jsem na Vánocích doslova nesnášela (a nesnáším do teď), bylo umývání nádobí po večeři. Samozřejmě jsme nádobí umývaly jenom s mamkou, protože taťka šel ježíškovi otevřít okno, aby se k nám s dárečky mohl dostat. Najednou se ozval ten toužebně očekávaný zvuk zvonečku! Nechala jsem nádobí nádobím a utíkala ke stromečku.

Dárečky, konečně! Ježíšek na mě nezapomněl. Všichni jsme usedli pod stromeček a já jsem začala dárky rozdávat. Maminka, tatínek, tatínek, maminka…. Mé jméno se na vánočních ceduličkách neobjevovalo. Hromádkou dárků jsem se prokousala až na konec a ani jediný nebyl pro mě! Rodiče sledovali mou reakci. V první chvíli jsem uvažovala, jak to, že ježíšek ví, že jsem zlobila? Pak mě ale napadlo, že jsem přeci nezlobila tak, abych nedostala ani jeden dárek. Vyděšený výraz vystřídaly slzy. To zřejmě nebylo v plánu a tak rodiče napadlo, že ježíšek zapomněl nějaké dárečky v jiných pokojích. Ani v jednom ale žádný dárek nebyl.
Nakonec mě ještě napadlo podívat se za dveře na chodbu. Tam jsem konečně objevila vytoužené dárky!!! Tak ježíšek na mě přeci jen nezapomněl a já jsem přeci jen tak moc nezlobila! Měla jsem samozřejmě velikou radost a naši zřejmě taky, protože jim tato vánoční lest vyšla do posledního detailu… :)



Převzato z internetového časopisu www.chytrá žena.cz

Úvaha,zamyšlení,pravda

8. září 2008 v 9:30 | Vaše Marcela
Malý zázrak...
Fascinuje mě to malé
tlačítko
na počítačové klávesnici
"vymazat"
"delete".
Tomu říkám
adrenalinový sport.
"Klik"
a mohu začít znovu.
Čistá stránka.
Dotkne se někdo
mého srdce,
abych mohl prožít
ten úžasný pocit
čistoty?
Dobrá rada
Mladý bankovní úředník jednou navštívil svého šéfa a řekl mu:
"Pane řediteli, chtěl bych být tak úspěšný jako vy. Mohl byste mi poradit, jak toho dosáhnout?"
"Dám ti radu, která se skládá jen ze dvou slov," odpověděl ředitel. "Správná rozhodnutí."
"To je velmi dobrá rada, ale jak zjistím, která rozhodnutí jsou správná?"
"Na to zas platí jen jedno slovo," řekl bankéř. "Zkušenosti."
"To je také dobrá rada," podotkl mladý muž. "A jak ale člověk získá zkušenosti?"
"I na to mohu odpovědět krátce. - Ze špatných rozhodnutí!"
Lidskost
Dělat malé věci s láskou,
snášet něčí špatnou náladu a nedat se jí strhnout,
zůstat klidný při netaktním chování partnera,
vlastní sklon k jedovaté ironii změnit na humor,
svou studenou tvář zteplit žertem ze sebe sama -
takové věci patří k velkým projevům lidskosti.
zdroj:www.dobrejitro.cz

Příběh matky

5. prosince 2007 v 23:21 | Vaše Marcela
Lest chytré matky
John pozval svoji matku na večeři. Během večeře si matka nemohla nevšimnout, že jeho spolubydlící Julie je velmi pěkná. Už dlouho měla podezření, že John má se svojí spolubydlící vztah, a teď byla ještě zvědavější. Při jídle proto sledovala jejich zda je mezi Johnem a jeho spolubydlící něco víc než jen pohledy. Jako by četl její myšlenky, John povídá: "Já vím, co si musíš myslet, ale mohu tě
ujistit, že Julie a já jsme skutečně jen spolubydlící!"
Asi o týden později přišla Julie za Johnem a povídá: "Od té doby, co tu byla tvoje matka na večeři, nemohu najít tu krásnou stříbrnou naběračku na omáčku. Myslíš, že ji mohla sebrat?"
John povídá: "Sice o tom pochybuji, ale pro jistotu ji napíšu." Sedl si a napsal: Milá mami, já netvrdím, že jsi z mého bytu sebrala naběračku na omáčku, ani netvrdím, že jsi ji nesebrala. Faktem však zůstává, že ode dne, kdy jsi tu byla na večeři, naběračka chybí. S láskou John.
O pár dní později dostal John od své matky dopis a v něm stálo: "Drahý synu, já netvrdím, že s Julií spíš, ani netvrdím, že s Julií nespíš. Faktem však zůstává, že kdyby spala ve své vlastní posteli, tak by v ní už dávno tu naběračku na omáčku našla. S láskou máma."

Pravdivý příběh

16. listopadu 2007 v 20:55
Céčka za dvoukorunu
Šla jsem pyšně po peróně a v sevřené pěsti svírala velkou dvoukorunu. Pro mě, žákyni 3 třídy to byl velký peníz. Stála jsem na špičkách u prodejního okýnka a rozmýšlela si co koupit. Velkou točenou zmrzlinu za 1.40, nebo pedro, ze kterého šly dělat krásné bubliny. Taky jsem se mohla rozhodnout pro časopis Sedmička pionýrů, nebo si třeba koupit 10dkg bramborového salátu a rohlík.
V tom se vedle mě objevil cizí kluk a pohrával si s řetízkem z céček. Moje dětské srdíčko strnulo. Byla bych ochotná klukovi dát i jediné boty, které jsem měla, jenom aby mi dal céčka.Popotáhla jsem unudleným nosem a zaškemrala: "Dáš mi prosím tě céčko?"
"A co dáš ty mě?"
"Já nic nemám, jenom dvoukorunu na svačinu a na jízdenku padesátník" pípla jsem.
"Tak mi dej dvě pade a já ti ty céčka dám"
Kdo by takovému svodu odolal. Peníze i céčka změnily majitele a já zasněně nastoupila do vlaku bez jízdenky. 5km před zastávkou, kde jsem měla vystupovat, mě pan průvodčí vysadil jako černého pasažéra na opuštěném nástupišti a ještě mi do žákovské knížky napsal sdělení pro soudružku učitelku a rodiče, jak jsem jela na černo. Seděla jsem sama v dešti na prázdném nástupišti a v rukou žmoulala svůj poklad. Mezi céčkama bylo dokonce jedno průhledné, což byla velká vzácnost. Prožívala jsem v tu chvíli větší euforii, než o vánocích.
Co já se jen maminku naprosila o pytlíček céček, ale kdepak. Bylo nás pět dětí a maminka na nás byla sama. Každou korunu musela několikrát otočit, než ji vydala. A teď jsem měla svůj vlastní řetízek. Né půjčený, ale vlastní...
Dalším vlakem jsem dojela domů, kde už na nádraží netrpělivě čekala maminka. Když se dozvěděla, co jsem provedla, vyprášila mi zadek ještě na nádraží a celou cestu domů jsem poslouchala, jaká jsem nezodpovědná a jak jsem maminku zklamala.
Já jen pevně držela svůj poklad v dlani a bylo mi, jako bych byla největší boháč. Já která nikdy neměla nic nového, - na nic nebyly peníze - a stála jsem vždycky stranou, najednou měla CÉČKA. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Se vzpomínkami na dětství se mi vybavují mončičáci, plakáty z brávíčka (dovezeného z ciziny), kulaté žvýkačky a třeba i plyšový medvěd který bručel. Všechno to byly věci, které jsem obdivovala u spolužaček a kamarádek.
Vzpomínám na slib jisker: Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.
Na schůzky pionýrů, na pracovní soboty, průvody na prvního máje a školy v přírodě.
To bylo mé dětství, to byla krásná a nezapomenutelná doba.

K zamyšlení

18. října 2007 v 10:56 | Vaše Marcela
Malé světlo

Nedávno si náš syn, který má pět let, hrál dlouho na dvoře. Už se setmělo, ale on tam stále něco kutil. Najednou se rozběhl a křičí:

"Tati, podívej... podívej, co mám! Nesu světlo!"

Přiběhl ke mně a opatrně pootevřel své malé dlaně, aby mi ukázal, co chytil. Měl tam svatojánskou mušku, která nádherně svítila. Po dlouhém vysvětlování se mi podařilo přesvědčit ho, že jestli z toho světélka má mít radost více lidí, pak ho musí pustit, dát mu svobodu a nedržet ho v rukách. Nakonec velmi neochotně otevřel dlaně a svatojánská muška vylítla, aby zasvítila na tmavé obloze.

I když už byla dávno pryč, jeho malé prstíky stále trochu "zářily". Některé ze "žlutých paprsků" světla se přichytily i na ně. Měl z toho takovou radost, že volal:

"Podívej, tati! Když neseš světlo, něco z něho se přichytí i na tobě!"

Jak by to na světě vypadalo?
Jak by to na světě vypadalo, kdybychom vymazali ze slovníku slovo "odpuštění"? Kdyby to slovo, ten čin, který je tím míněn, už nepatřil ke zkušenostem každého z nás?
Kdyby viníci museli zůstat vinni?
Kdyby každý se svým selháním zůstal odkázán sám na sebe?
Kdyby platila pouze odplata a nikoliv odpuštění?
Jak by to pak vypadalo?

Dobré rady pro dobré vztahy

Dávej si pozor na jazyk. Nejprve mysli, potom mluv.
Pokud jde o sliby, buď velmi opatrný. Dodrž to, co jsi slíbil.
Nikdy nepromarni příležitost říci laskavé slovo.
Zajímej se o jiné - o jejich zájmy, starosti i radosti.
Buď radostný, netrap se malými neúspěchy a zklamáními.
Buď ochotný o věcech diskutovat, ale nehádej se. Nebuď přitom mrzutý.
Nenechej se znechutit pomluvami.
Buď citlivý k pocitům jiných.
Nevěnuj pozornost zlomyslným poznámkám o tobě. Žij tak, aby jim nikdo nevěřil

Láska je láska

2. října 2007 v 11:13 | Vaše Marcela
Láska je láska
Malé zamyšlení nad tím, jaké to je, mít vztah, který klape tak, jak má.
Už je to tak ...mám ho ráda. A mám ho ráda čím dál tím víc. Říká se, že láska má sestupnou tendenci, nejdříve je seznamování, pak šílená zamilovanost a později se vztah jaksi uklidní. Já ho mám ale každý den stále víc a víc ráda a už to trvá pěkně dlouho.

Vůbec si nedovedu představit svůj život bez něj. Už jen představa, že bych se vrátila domů a on tam nebyl, je pro mě hrozná.
To on změnil můj život. Veškerý volný čas trávíme spolu, není den, abych se s ním nudila. Obohatil můj svět, pomáhá mi, díky němu poznávám stále nové věci a objevuji nepoznané.

A přitom to vůbec nebyla láska na první pohled. Ještě si přesně vzpomínám, když byl u nás poprvé a my jsme se seznámili. Připadal mi takový nezajímavý, chladný a nudný. Jak moc jsem se tenkrát spletla.

Má na mě vždycky čas, kdykoliv potřebuji, je se mnou, třeba i ve tři ráno. Bez něj by mě bylo jen půl, stal se prostě neoddělitelnou součástí mého života.

Nekritizuje mě, bere mě takovou, jaká jsem, před ním se můžu objevit klidně neupravená, v teplácích a třeba s natáčkami ve vlasech a jemu to nebude vadit. Nechce po mě, abych uklízela, vařila, je prostě strašně nenáročný. Když se rozčílím a křičím, on jen klidně poslouchá a nezlobí se na mě. Je prostě skvělý, je celý můj a já ho nikomu nedám.

A co je na něm vůbec nejlepší je to, že ho má rád i můj partner. Nežárlí na něj a vycházejí spolu taky skvěle.

Prostě ...počítač se stal právoplatným členem naší domácnosti, bez kterého si náš život už nedovedeme představit.

Krása

16. května 2007 v 19:15 | Vaše Marcela

Skoro jako pohádka

Bylo... nebo nebylo... před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: dobrá nálada, smutek, vědění a kromě ostatních různých pocitů i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.
Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: "Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."
Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já tě, lásko, nemůžu vzít." odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď."
Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: "Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, " řekl smutek,"já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."
Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď lásko, já tě vezmu." Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.
"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
A vědění odpovědělo: " Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."
Kde je krása ženy
Malý chlapec se zeptal mámy: "Proč pláčeš?"
Protože jsem žena, odpověděla mu.
Nerozumím, řekl.
Jeho máma ho jen objala a řekla: A nikdy ani neporozumíš.
Potom se chlapec zeptal svého otce: "Proč se mi zda, že máma pláče bez důvodů?"
Všechny ženy pláčí bez důvodu, bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, ale stále nerozuměl, proč ženy pláči. Nakonec se Bůh ozval a zeptal se tedy přímo jeho: "Bože, proč se ženy rozpláčí tak lehce?"
Bůh odpověděl: " Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná. Stvořil jsem její hruď dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala
pohodlí. Dal jsem ji vnitřní sílu, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, kterých tolik jednou okusí od svých děti. Dal jsem ji tvrdost, která ji pomůže stále pokračovat, když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu navzdory chorobám a únavě bez stěžování si. Dal jsem ji cit milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když ji její dítě velmi hluboko ranilo.
Dal jsem ji sílu přijmout svého manžela navzdory jeho chybám a zformoval jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce. Dal jsem ji moudrost, aby věděla, že dobrý manžel nikdy neraní svoji ženu, ale někdy zkouší její sílu a její rozhodnost stát vedle něho bez výhrad. A nakonec jsem ji dal slzu, kterou vyroní, která je výlučně její, aby ji použila kdykoliv je zapotřebí.
Vidíš. Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu, jakým si češe vlasy. Krása ženy musí být vidět v jejich očích, protože ty jsou branou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska

Co mě zaujalo

7. května 2007 v 17:32 | časopis moje rodina
Květiny mluví za vše
Občas v životě dostávám květiny. Někdy jako projev něčeho zvláštního, někdy jen tak. Nikdy nezapomenu na svou svatební kytici. Zcela samostatně ji vybíral můj nastávající. Ta kytka byla překrásná! Nádherná, něžná, bohatá, voňavá. Pochopila jsem, jak mne vidí. Jaké to ženě nechal zhotovit tak nádhernou kytici. Tou kytkou mi řekl všechno, co nedokázal vyjádřit slovy.
Vzpomínám si,. když jsem ležela v porodnici přišly za mnou mé někdejší kolegyněa překvapily mne velkou kyticí.. Vždycky si budu pamatovat své slzy vděčnosti za to, že na mne nezapomněly.
Malé kytičky smíchané s plevelem, hlínou a větvičkami dostávám od jara do podzimu velmi často. Děti se vraceli z procházky nebo ze zahrady, vtrhli do bytu, nemohli se ani přezout, jak spěchali ke mně a chtěli mi předat svůj důkaz lásky, potvrzení toho, že na mne i venku myslely. Někdy jsem se přemohla, abych neutrousila nějakou pichlavou poznámku o právě vyluxovaném koberci, na němž to zrovna teď přestalo být vidět. Zranila bych jejich city, které mi vyznávají rozzářenýma očima a užmoulaným, střapatým svazečkem květinek a trávy. Vázičku s kytičkou si pak stavím někam, kde ji budu mít na očích. Chci, aby věděly, že si jejich dárku vážím a že pro mne jejich pozornost mnoho znamená.
Proč nás ženy ty kytky tak berou?Proč nám trošku měknou kolena a vlhnou oči, proč se musíme usmívat, když na nás někdo vytasí nějaký ten pugét? Co je na těch rostlinách tak zvláštního, že k nám mluví?
. Například květiny: kolik druhů, barev, tvarů, velikostí, vůní... a vlastně ani nejsou nijak užitečné, nedají se jíst. Nepochybně kvetou nám lidem pro radost. Zřejmě je jejich úkolem dokazovat lásku. Ten kdo květinu daruje daruje i krásná slova….. jsi jedinečná, jsi krásná, jsi hodna lásky, péče, ochrany a bezpečí,...

Vzpomínka na dětství

Sluneční paprsky bodají do mého obličeje a já zjišťuji, že jen pohled z okna do jarní ulice mi nestačí. Otevírám tedy obě křídla a nasávám vzduch prosycený pampeliškou. Kdo mi chce tvrdit, že pampeliška přece nevoní, tomu si dovolím oponovat. Voní, a jak! Cítím z ní něco známého, krásného a hodně vzdáleného. Nádherně voní dětstvím!
Věnečky, kterými jsme se jako malé holky zdobily, kytičky, které jsme nosily maminkám, podávajíc je rukama ušpiněnýma od mlíka, které je pro tuto rostlinku charakteristické. Zatoužila jsem si po letech znovu uplést věneček. Alespoň malý, symbolický, ne pro nikoho, jen tak sobě pro radost. Vyšla jsem tedy ven před barák a začala jsem pampelišky trhat. Jenže ouha, ani jeden stvol nebyl tak dlouhý, aby se mi věneček podařilo uplést. Rozhlídla jsem se po okolí, abych zjistila, jestli někde neobjevím místo s pampeliškami vhodné délky, když jsem kousek od sebe zahlédla starší paní. Dívala se na mně a malinko se usmívala. " Tak, teď si o mně bude přinejmenším myslet, že jsem praštěná." Omluvně jsem se na ni usmála a chtěla jsem se vrátit zpět do domu. Jenže v tom už paní kráčela směrem ke mně. " Dobrý den, jestli chcete pampelišky na věneček, vím kde rostou dlouhé. Jestli chcete, ukáži vám je." Trošku jsem zaváhala, přece jen jsem začínala mít pocit, že pletení věnečků je záležitost malých holčiček, ne zralé čtyřicátnice. Jenže paní se nedala odbýt a už mě vedla směrem ven z naší ulice. Už po pár krocích jsem byla ráda, že jsem se nevrátila domů, jak jsem původně chtěla.
Stará paní byla velmi milá a příjemná, cesta nám rychle utekla a za chvíli jsme se opravdu ocitly u louky plné dlouhých pampelišek. Společnými silami jsem trhaly pampelišky a vzpomínaly na dětská léta. Já čtyřicátnice a o dvě generace starší babička. Za chvíli byl věneček hotový. Byl skoro stejný jako před lety, přece jen ale něčím zvláštní. S každou žlutou kytičkou byla do něj vpletená hezká vzpomínka na dobu bezstarostného dětství. Věneček jsem pověsila na roh osamělé lavičky a vydala jsem se spolu s paní opět zpět k domovu. Tento den byl pro mě velmi zvláštní. Nádherně zvláštní. Na louce poseté žlutými knoflíky jsem si uvědomila, jak je důležité mít na co vzpomínat…
 
 

Reklama


Děkuji za návštěvu a přijďte zas