Co mě zaujalo

7. května 2007 v 17:32 | časopis moje rodina |  Čtení k ranní kávě
Květiny mluví za vše
Občas v životě dostávám květiny. Někdy jako projev něčeho zvláštního, někdy jen tak. Nikdy nezapomenu na svou svatební kytici. Zcela samostatně ji vybíral můj nastávající. Ta kytka byla překrásná! Nádherná, něžná, bohatá, voňavá. Pochopila jsem, jak mne vidí. Jaké to ženě nechal zhotovit tak nádhernou kytici. Tou kytkou mi řekl všechno, co nedokázal vyjádřit slovy.
Vzpomínám si,. když jsem ležela v porodnici přišly za mnou mé někdejší kolegyněa překvapily mne velkou kyticí.. Vždycky si budu pamatovat své slzy vděčnosti za to, že na mne nezapomněly.
Malé kytičky smíchané s plevelem, hlínou a větvičkami dostávám od jara do podzimu velmi často. Děti se vraceli z procházky nebo ze zahrady, vtrhli do bytu, nemohli se ani přezout, jak spěchali ke mně a chtěli mi předat svůj důkaz lásky, potvrzení toho, že na mne i venku myslely. Někdy jsem se přemohla, abych neutrousila nějakou pichlavou poznámku o právě vyluxovaném koberci, na němž to zrovna teď přestalo být vidět. Zranila bych jejich city, které mi vyznávají rozzářenýma očima a užmoulaným, střapatým svazečkem květinek a trávy. Vázičku s kytičkou si pak stavím někam, kde ji budu mít na očích. Chci, aby věděly, že si jejich dárku vážím a že pro mne jejich pozornost mnoho znamená.
Proč nás ženy ty kytky tak berou?Proč nám trošku měknou kolena a vlhnou oči, proč se musíme usmívat, když na nás někdo vytasí nějaký ten pugét? Co je na těch rostlinách tak zvláštního, že k nám mluví?
. Například květiny: kolik druhů, barev, tvarů, velikostí, vůní... a vlastně ani nejsou nijak užitečné, nedají se jíst. Nepochybně kvetou nám lidem pro radost. Zřejmě je jejich úkolem dokazovat lásku. Ten kdo květinu daruje daruje i krásná slova….. jsi jedinečná, jsi krásná, jsi hodna lásky, péče, ochrany a bezpečí,...

Vzpomínka na dětství

Sluneční paprsky bodají do mého obličeje a já zjišťuji, že jen pohled z okna do jarní ulice mi nestačí. Otevírám tedy obě křídla a nasávám vzduch prosycený pampeliškou. Kdo mi chce tvrdit, že pampeliška přece nevoní, tomu si dovolím oponovat. Voní, a jak! Cítím z ní něco známého, krásného a hodně vzdáleného. Nádherně voní dětstvím!
Věnečky, kterými jsme se jako malé holky zdobily, kytičky, které jsme nosily maminkám, podávajíc je rukama ušpiněnýma od mlíka, které je pro tuto rostlinku charakteristické. Zatoužila jsem si po letech znovu uplést věneček. Alespoň malý, symbolický, ne pro nikoho, jen tak sobě pro radost. Vyšla jsem tedy ven před barák a začala jsem pampelišky trhat. Jenže ouha, ani jeden stvol nebyl tak dlouhý, aby se mi věneček podařilo uplést. Rozhlídla jsem se po okolí, abych zjistila, jestli někde neobjevím místo s pampeliškami vhodné délky, když jsem kousek od sebe zahlédla starší paní. Dívala se na mně a malinko se usmívala. " Tak, teď si o mně bude přinejmenším myslet, že jsem praštěná." Omluvně jsem se na ni usmála a chtěla jsem se vrátit zpět do domu. Jenže v tom už paní kráčela směrem ke mně. " Dobrý den, jestli chcete pampelišky na věneček, vím kde rostou dlouhé. Jestli chcete, ukáži vám je." Trošku jsem zaváhala, přece jen jsem začínala mít pocit, že pletení věnečků je záležitost malých holčiček, ne zralé čtyřicátnice. Jenže paní se nedala odbýt a už mě vedla směrem ven z naší ulice. Už po pár krocích jsem byla ráda, že jsem se nevrátila domů, jak jsem původně chtěla.
Stará paní byla velmi milá a příjemná, cesta nám rychle utekla a za chvíli jsme se opravdu ocitly u louky plné dlouhých pampelišek. Společnými silami jsem trhaly pampelišky a vzpomínaly na dětská léta. Já čtyřicátnice a o dvě generace starší babička. Za chvíli byl věneček hotový. Byl skoro stejný jako před lety, přece jen ale něčím zvláštní. S každou žlutou kytičkou byla do něj vpletená hezká vzpomínka na dobu bezstarostného dětství. Věneček jsem pověsila na roh osamělé lavičky a vydala jsem se spolu s paní opět zpět k domovu. Tento den byl pro mě velmi zvláštní. Nádherně zvláštní. Na louce poseté žlutými knoflíky jsem si uvědomila, jak je důležité mít na co vzpomínat…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 macín macín | 7. května 2007 v 19:57 | Reagovat

To bylo ale hezký a milý.Někdy stačí trochu nějaké vůně a mě to připomene cosi z dětství.Věneček jsem pletla minulou sobotu a bylo to fajn.:-))

2 babča babča | Web | 7. května 2007 v 19:59 | Reagovat

tak jsem u tebe trochu zkysla tolik nového čteníčka bydlíš v krásném městě,ja su děvucha z dědiny a tu bych i za tak krásné město nevyměnila,a to čteníčko o květinách je krásné květiny máme rády asi všechny ženy,naši kluci když byli malí tak cestou ze školy mi vždycky někde u cesty nějaké to bejlí natrhali a přinesli vždycky mi to udělalo radost

3 DAnecek26 DAnecek26 | Web | 9. května 2007 v 18:37 | Reagovat

Hezkej blog nechces spratelit????kdyby jo tak napis na danecek26.blog.cz

4 Jitka Jitka | Web | 12. května 2007 v 10:51 | Reagovat

Tak jsem se u tebe zasnila, a zavzpomínala na svá dětská léta.před pár lety jsem učila plést věneček svoji vnučku, protože dcery nemám a plést věnečky klukům by bylo zcestné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za návštěvu a přijďte zas